Básně
Jak kouzlo, které se nekoná,
jak dávno ztracená módní ikona,
se zničeným make-upem a rozcuchanými vlasy,
vytrácí se z prken, co znamenala její svět.
Vodou smývá zbytky umělé krásy.
A tiše šeptá pár dojemných vět.
Mohla by zítra zpátky jít sic,
ona však šeptá - už nikdy víc!
Jak smrtka v černém rubáši
své tělo pryč si odnáší.
Její opuchýřené nohy z podpatků
se bosé řežou o kamení.
Mívala krásný úsměv a vlasy na patku,
taková už teď není.
Z balkónu křičí do ulic -
už víckrát ne, už nikdy víc!
Je pořád krásná, jen už to dlouho neslyšela.
Už celou věčnost neslyšela milé slovo.
A právě proto na vše zapomněla,
vždyť žila jenom z toho.
Bezvládné tělo dopadá k zemi.
Umírá, nešťastná, s křivdami všemi.
Dříve by křičela z plných plic.
Teď leží tu, bledá, a nic víc.
Leontýna Čeloudová
V nespočetné smršti vzorců, čísel
a písmen řecké abecedy
jsem se ztratila už poněkolikáté.
Konkrétně snad postodvacátédruhé.
Připadám si, jako bych byla sjetá.
Všichni kolem se tváří inteligentně
a alespoň dělají, že těm šílenostem rozumí.
Ale co já?
Jako bych byla z jiného světa.
Nasazuji svůj tupý úsměv
a hledím na obraz prezidenta.
Konkrétně asi postodvacátédruhé.
Eva Pešková
(Variace na Havrana od Poeho)
Eva Pešková
Kristýna Jiránková
(italský sonet)
Být či nebýt,
Jak dlouhá je cesta má
a kolik zbývá ještě dní
než přijde ten osudný, poslední?
Nevím, a proto se přestávám ptát.
Zda smrt v jednu chvíli bolí
a jaká bude nebe tvář
až nastane ten osudný den.
Co bude to, co mě navždy skolí
Až osvítí mě slunce žár
a skončí můj životní sen.
Bez názvu
Dívaje se na hodiny,
přec se cítím více stár,
půlnocí vše zaniká.
(ne)doROZUMění
Zuzana Zemanová
Přes výhružky, za kterými rozum stojí,
s bojujícím srdcem se hádaje,
nevím, co člověk moudrý si zvolí.
Co neutuchající pravdou v tom zmatku je?
Mlčení tónům hlasu nedovolí
vyslat je do ticha, probouzet slova,
snad raději střet pohledů si zvolí
řeči, jenž rozumí pouze dva z mnoha.
Zoufalé myšlenky, co na mysl se derou,
S obsahem, jenž nemizí, jenž zůstává,
v koutu mysli se vzpomínkami se perou,
co šeptají jim: „stalo se,však víc nestává.“
Se smutky drží se za ruku radosti,
a příliš pevně sepnuté se zdají.
Sny a naděje však v lidské slabosti,
všem upřímným srdcím odvahy dají.
Snad..
Bez názvu
Ondřej Vocílka
(Variace na Havrana od Poeho)
Zřel jsem první světlo,
co temnotou prolétlo.
Byl jsem u zrození světa,
jen já mám právo veta.
Věčnost jsem již překona,l
však byl jsem zde a budu dál.
První život vyšel z moře,
sníh ledový stanul na hoře.
Zemi příroda podmanila zase,
a lidé zjevili se v čase.
Já jsem jim všem život dal,
však byl jsem zde a budu dál.
Viděl jsem syna na kříži,
jak padá dólů do níži.
Kámen jsem viděl měnit v prach,
i život lidí v útrapách.
Kde kdo ho jen promrhal,
však byl jsem zde a budu dál.
Víru vystřídala věda,
a já již nejsem vším ó běda.
pro mne není tu místa, odejdu v dál,
však byl jsem zde a budu dál.