Litosféra
Litosférické desky jsou bloky zemské kůry a tuhého svrchního pláště, pohybující se po plastické vrstvě - astenosféře, která je jejich spodním omezením.
Dosahují mocnosti 100 - 150 km. Astenosféra sahá až 250 km do svrchního pláště. Rychlost pohybu litosférických desek je řádově v cm/rok.
Na povrchu jsou litosférické desky omezeny třemi možnými typy diskontinuit (=nespojitostí, rozhraní), které umožňují jejich vzájemný relativní pohyb. Jsou to:
1) divergentní rozhraní - na nichž dochází k oddalování sousedních desek v důsledku rozpínání zemské kůry v místě rozhraní (např. rozšiřováním oceánské kůry na středooceánských hřbetech nebo kontinentálních riftech - viz dále),
2) konvergentní rozhraní - kde dochází k aktivnímu podsouvání jedné litosférické desky pod druhou ( např. subdukce na rozhraní oceánské a pevninské zemské kůry)
3) transformní (konzervativní) r. - tam, kde se sousední desky pohybují vůči sobě paralelně.
Poznámka. Na Zemi rozlišujeme systém 13 desek: 7 hlavních: severoamerická, eurasijská, africká, jihoamerická, indická, pacifická, antarktická a 6 vedlejších: kokosová, karibská, Nazca, Juan de Fuca, arabská a filipinská.
Shrnutí. Teorie deskové tektoniky vychází z těchto předpokladů: 1) existence nespojitostí v zemské kůře a plášti a 2) přítomností plastické vrstvy - astenosféry. Všechny litosférické desky jsou vůči sobě v relativním pohybu, přirůstají na středooceánských hřbetech. Rozměr Země však zůstává zachován, protože rozpínání je kompenzováno sudukcemi.
OCEÁNSKÁ KŮRA. Tvorba a zánik oceánské kůry jsou jedny z hlavních motorů pohybu litosférických desek.
-Má vyšší hustotu než pevninská (2,9 kg/m3), průměrná mocnost je kolem 10 km (6 - 50km). Skládá se z vrstvy bazaltů (= čedičová vrstva) a vrstvy sedimentů. ( Příklad složení čediče z riftu: SiO2 50%, Al2O3 15%, CaO 11%, MgO 9%, FeO 9%, TiO2 1%...)
Základní diskontinuity oceánské. kůry: oceánská
Středooceánské hřbety (hřbet = angl. ridge) jsou místem přirůstání oceánské kůry. Nachází se ve středové části většiny oceánů, jsou široké několik set km, a tyčí se v průměru 2000 - 3000 m nad úroveň okolních oceánských pánví. Středem hřbetu se táhne trhlina (=angl. rift), ze které vystupují magmata svrchního pláště, způsobující odtlačování desek od sebe.
Subdukční zóny jsou místy zániku oceánské kůry. Tvoří se v místech podsouvání oceánské kůry pod pevninskou kůru. Mají charakter aktivního kontinentálního okraje nebo ostrovního oblouku, pokud oceánská kůra subdukuje ještě ve značné vzdálenosti od vlastního okraje kontinentu (Japonsko, Indonésie). Charakteristickým projevem aktivní subdukce je seismická aktivita a vulkanismus.
KONTINENTÁLNÍ KŮRA. Zatímco oceánská kůra plní funkci dynamické složky geologického systému (neustále se obnovuje - recykluje), je pevninská kůra složkou konzervativní (je relativně stabilní po dlouhou dobu), je tedy jakousi "pamětí Země"... Zaujímá 41% povrchu (započítáváme oblasti šelfů).
-Má hustotu nižší než oceánská (2,8 kg/km3, mocnost v průměru 35 km (20-90km). Je tvořena 3 vrstvami. Vrstvou sedimentů, střední žulovou (granitovou) vrstvou a vrstvou čedičů.
Rozlišujeme 3 základní typy terénů na kontinentální kůře:
Štítové oblasti (štíty), budující stará jádra kontinentů, jsou tvořeny krystalickými břidlicemi a granitoidními horninami prahorního a starohorního stáří. Reprezentují dlouhodobou erozí vypreparované hlubší partie zemské kůry. Rozlišujeme zpravidla 8 štítů (Kanadský, Brazilský, Baltský, Sibiřský, Africký, Indický, Australský a Antarktický).
Tabule (platformy) jsou také prahorního až starohorního stáří, rovinného charakteru, navazující - obklopující štíty. Jsou přikryté mladšími sedimenty o mocnostech několika km.
Pásemná pohoří představují úseky kontinentální kůry s nejkomplikovanější geologickou stavbou. Jsou tvořeny jednotkami různého stáří a různé geneze, které byly vzájemně sblíženy v důsledku konvergentních pohybů mezi litosférickými deskami a deformacemi jejich okrajů.
- Vznik pásemných pohoří (orogeneze) má v jednotlivých obdobích speciální geologické názvy. Mluvíme proto o těchto typech orogeneze:
kadomská o. (=panafrická, bajkalská) prekambrium
kaledonská o. prvohory (ordovik - devon)
hercynská o. (=variská) prvohory (devon - perm)
alpinská o. druhohory - třetihory...
Orogeneze je tedy vznik pásemných pohoří, soubor procesů magmatických, metamorfních a sedimentárních na konvergentních rozhraních litosférických desek, trvající řádově desítky miliónů let.
Pásemná pohoří (orogeny) jsou pásma extrémně deformované litosféry, lemující konvergentní rozhraní litosférických desek.
Podle druhu rozhraní rozlišujeme tyto typy kolizních orogenů:
1) kolize oceánská kůra - ostrovní oblouk (např. Indonésie, Filipíny, Japonsko...)
2) andský typ kolize (kolize oceánské kůry a kontinentálního okraje, např. Andy)
3) alpsko-himálajský typ kolize (kontinentální kolize, Karpaty, Kavkaz, Himálaje...)
Kontinentální rifty jsou extenzní (=rozpínavé) struktury na kontinentální kůře (viz divergentní rozhraní), které mohou být místem potenciálního rozpadu kontinentální litosférické desky. Jedná se o tektonicky založené lineární deprese. Např. Východoafrický prolom, táhnoucí se od Rudého moře přes Etiopskou vysočinu až do východní Afriky, je dnes stále oblastí výskytu sopečné a zemětřesné činnosti.
Poznámka. Jezera Bajkal (1637 m) a Tanganjika (1435 m), vyplňující propadliny v kontinentálním riftu (geologicky starší Bajkalský rift a Východoafrický rift), jsou nejhlubšími jezery světa a zároveň představují největší kryptodeprese zemské pevniny.
CYKLUS VÝVOJE LITOSFÉRY. (= geotektonický c., Wilsonův cyklus). Vývoj litosféry můžeme v tomto schématu shrnout do 4 bodů - od jejího vzniku až po zánik...
1. Riftogeneze - extenzní (rozpínavá) etapa, dávající vznik novému oceánu na středooceánských hřbetech.
2. Subdukce oceánské kůry pod pevninské okraje - kompresní = kolizní stadium, začátek orogeneze, začátek zániku oceánu.
3. Úplné uzavření oceánu, následuje kontinentální kolize (vznik horského pásma alpského typu).
4. Přeměna orogénu na platformu, utlumení magmatické, metamorfní a tektonické činnosti...
